Polabské řepařské dráhy 2.díl

Jiří Strnad, editor Zdeněk Hrdina

Úzkorozchodné průmyslové dráhy se začaly prosazovat ve větším měřítku v různých odvětvích ve druhé polovině 19. století. Jejich postupné zdokonalování díky technologickému pokroku je přeneslo do 20. století a učinilo z nich důležitého pomocníka, bez kterého si nedokázal svou činnost představit žádný z větších podniků. Tato kniha nás přenese na roviny České tabule, kde úrodnou zemědělskou půdu zavlažovala především řeka Labe se svými přítoky Cidlinou a Mrlinou. Místní cukrovary, jež díky rostoucí poptávce po cukru průběžně navyšovaly svou kapacitu výroby, potřebovaly mít vždy dostatek surovin.

Své úzké koleje zde postupně rozprostřelo několik cukrovarů s cílem urychlit a zefektivnit přepravu cukrové řepy při kampaních. Polabské řepařské dráhy tak nahradily desítky zvířecích potahů, které se do té doby v podzimních plískanicích snažily dopravit ze vzdálených polí vlastní či nasmlouvané výpěstky.

Ve druhém dílu navštívíme řepařky v Dymokurech, Dětenicích, Křinci a Kolíně. Jejich rozvoj i provoz byl velmi pestrý. Některé vedly až na dvůr cukrovaru, jiné jen spojovaly statky a továrny v jeho okolí s normálněrozchodnou železnicí, kde se řepa musela překládat. I jejich pohon byl velmi různorodý, od zvířecího přes parní až k motorovému. U jedné můžeme najít dokonce i pohon elektrický, i když nerealizovaný.

Jejich konec přišel s velkým rozmachem silniční dopravy na přelomu 40. a 50. let 20. století, který ukázal, že i úzkorozchodné dráhy mají své slabiny. Do dnešních dnů se bohužel na našem území žádná řepná dráha nezachovala.